ALASKA NEWS

Zpravodajství Jana Kopky ze závodu Iditarod Trail Invitational 2007

Středa 21. 3., 9.00 místního času (19.00 SEČ)

Byl to zázrak! Všem díky

Nome (Aljaška). Ahoj v Česku, teď už z Nome. Pár dnů jsem se neozval. Od Shaktooliku pro mě nebyl až doteď e-mail v dosahu. Jak jsem se ale díval na web, informace o mém pohybu probíhaly neustále.

Vrátím se ještě k trati. Z Shaktooliku do Koyuk jsem vyrazil na základě informace místních, že počasí by mělo být celkem O.K. Je to ale Aljaška, takže všechno bylo jinak. O tom, co se dělo na Beringově moři, jste už četli. Byl to jeden z nejtěžších dní závodu a to jak fyzicky, tak psychicky. Pouhých 68 mil (něco přes 100 km) mi trvalo víc jak 15 hodin maximálního úsilí. Bivakovat na ledě za takového větru, který v nárazech dosahuje sedmdesátky, není možné. Navíc jsem měl problémy s jídlem a pitím. Pití zamrzlo a maska přes obličej kvůli větru taky, že vůbec nešla sundat a ani jsem nemohl prostrčit jídlo do pusy. A tak jsem se do Koyuk musel dostat stůj co stůj. Podařilo se mi to před druhou ráno. I přes poměrné vyčerpání jsem v Koyuk spal jen pár hodin, ráno se nasnídal v místním obchůdku a pokračoval dál.

Další den už to byla pohoda, bez větru nebo lehce do zad (trasa změnila směr na jihozápad), a tak do Elim (dalších asi 80 km) jsem se dostal poměrně rychle. Tam se mne nadšeně ujali dobrovolníci z kontroly závodu psích spřežení a já jen jedl a jedl a jedl a pil a spal.

Z Elim to už byla radost. Dobrá cesta, žádný velký vítr, trasa vedla přes Elimské hory a díky dobré viditelnosti a slunečnému (i když stále dost mrazivému) počasí jsem si je užil. Problém nastal až kolem městečka Golovin. Cesta vedla opět přes moře po absolutně hladkém ledě, a tak asi deset kilometrů bylo problematických jak pro jízdu, tak pro chůzi. Ten den jsem jel asi až do jedné hodiny po půlnoci. V noci opět hrozilo, že se propadnu do některého ze slabě zamrzlých nebo spíše vodou přelitých potoků, ale vše prošlo a nakonec jsem nocoval ve srubu asi 45 mil před Nome.

Do Nome to už vypadalo na pohodovou projížďku podél břehu Beringova moře, nebyla by to ale Aljaška a nebyl bych to já, kdyby se něco nezkomplikovalo. V Safety, což je letní vesnička Eskymáků pro rybolov a roadhouse (klasická aljašská hospoda), v zimě otevřená jen jako kontrolní stanoviště závodu psích spřežení, jsem si dal v klidu a po hrozně dlouhé době pivo a špagety a vyrazil na posledních 22 mil. Po dvou mílích mi upadla levá klika, poněvadž se povolil šroub na ose a někde vypadl. Jet víceméně na jednu nohu ve sněhu a na naloženém kole není nic moc. To je daň za to, když se staví kolo na poslední chvíli a součásti si nestačí sednout. Kdyby mi upadla klika nebo cokoli jiného někde na trati, bylo by po závodě. Nemáte v podstatě díly ani žádné nářadí na opravu, a tak musíte spoléhat a věřit, že vše vydrží. Vše (já i materiál) vydrželo však přesně tak dlouho, jak mělo a já se dostal do Nome v pondělí odpoledne. To, že to takhle vše prošlo nebylo štěstí. Byl to opět zázrak a já na ně stále spoléhám!

V Nome panuje nádherná, povznesená slavnostní atmosféra díky dojezdu světově nejproslulejšího závodu psích spřežení. Místní lidé jsou na to náležitě hrdí a musheři si pod dávkou vyplaveného endorfinu užívají sladké chvíle a dny odpočinku po dojezdu. Vítají tu stejně nadšeně prvního jako posledního a lidé se na dojezd dalšího mushera sejdou - jsou vždy informováni o přibližném času dojezdu. Stejně nadšeně vítali i mě na kole, plácali mě po zádech a ptali se na všechno možné už při průjezdu městečkem Nome k cíli na jeho opačném konci. Jsme na pohostinné Aljašce, a tak mi mnoho z nich nabízelo i využít jejich dům k pobytu v Nome.

Dokonce mi chodili gratulovat i musheri se slovy uznání. S některými z nich jsem se potkal ve vesničkách a na jejich kontrolách, jichž jsem občas využil, a tak jsme se tu vítali jako staří známí. Večer jsem nakonec strávil v jejich společnosti v hospodě Bering Sea a já poznal zase jinou komunitu skvělých lidí z celého světa a dozvěděl se něco o psích spřeženích a o sportu, který mi byl donedávna úplně neznámý. Každá minuta tady na Aljašce byla obohacující a cítím to tak i teď po závodě.

I když jsem neměl nic zajištěného, ujaly se mě tu hned po závodě v musherském centru dvě postarší lady a dovedly mě ubytovat se do domu místního pastora, který stejně jako plno jiných místních obyvatel dal svůj dům k dispozici pro ubytování závodníků.

Užívám si sladké chvíle zahálení, courám po městečku, jím, piju, odpočívám, chodím vítat další mushery, co dojížději a čekám na Joseho. Vím, že nespěchá a užívá si poslední okamžiky tohohle nádherného závodu napříč Aljaškou. Trochu mu závidím. Jsem v cíli, ale vnitřně cítím, že mi ty míle strávené v nádherné přírodě a noci ve srubech chybí.

Do cíle jsem dojel v solidním čase. Josemu jsem nastoupil 400 km před cíem a kdybych mu nastoupil o sto kilometrů dřív, možná by padl i traťový rekord. Teď ale vážně. Během závodu jsem vůbec nepřemýšlel o čase a už vůbec ne o rekordu. Není to prostě dost dobře možné. Jediné, čeho jsem byl schopen, bylo přemýšlet o dalším bezpečném místě na trati a jak se tam dostat. Už během závodu zjistíte, že to vlastně vůbec není o tom závodění, o rekordu, ani o soupeřích a o tom, jak je porazit. Je to o vás a o Aljašce. Aljaška vám neomylně ukáže vaše slabiny, učí vás respektu a pokoře k přírodě, soupeřům, místním lidem a zcela přírodním podmínkám, v nichž žijí. Nemají nic a jsou ohromně šťastní a jsou schopni se s vámi podělit o cokoli. Neznají zákeřnost a jejich dům je vám k dispozici kdykoli to potřebujete. Byl by holý nesmysl jet slepě za rekordem a vítězstvím bez jakéhokoliv kontaktu s nimi. To je pravděpodobně to nejvíc obohacující z celého závodu. Bohužel se svou čistou duší a srdcem na dlani by místní Indiáni a Eskymáci v naší společnosti a civilizaci nepřežili. Zničila by je. Aljaška, závod, přírodní podmínky a hlavně místní lidé vás změní, ať chcete nebo ne. Jejich srdečnost a až dětská otevřenost je velice nakažlivá. Bohužel pro život v naší společnosti je to spíš přítěž, a tak bývá po závodě těžké vrátit se do toho, odkud jste odjeli a fungovat jako dřív. Vše vidíte jinak a ničí vás věci, které jste předtím brali za samozřejmost a nevšímali si jich.

Moje uznání patří všem, kdo se vydali na trať. Někteří nedojeli jen proto, že měli víc smůly, nebo spíš neměli tolik štěstí jako já. Každý se tu potýká s problémy, ale ne každý problém je v těchto podmínkách řešitelný. Zůstává hodně věcí, jež neovlivníte. I já se propadl do potoka, nebylo to v tu chvíli jednoduchý, ale dostal jsem se z toho a prošlo mi to. Ale nemuselo to tak dopadnout a já si uvědomil, že tahle příhoda se měla stát a bylo nejspíš dobře, že se stala. Aljaška mě jen učila větší opatrnosti a obezřetnosti pro příště. Měl jsem omrzliny na tvářích, na nose a šesti prstech, i to se dalo dohromady dokonce i ve stejných mrazech na trase bez zvláštní péče. Tady zjistíte, jak je organismus silný a schopný regenerace a obnovy i v těžkých podmínkách. V jednu chvíli jsem téměř onemocněl, dával jsem se dohromady opět na trati v teplotach kolem -30. Naštěstí to nepropuklo úplně a odeznělo. Nevyhnul jsem se ani těžším pádům a taky materiál vydržel ten obrovský nápor místních podmínek.

Na trase jsem měl prostě dost velkou dávku štěstí a navíc, Aljaška mě letos nechala projít.

Diky, Aljasko, těch 23 dni s TEBOU stálo za to!

s pokorou a úctou Honza Kopka

PS: Děkuji všem za vzkazy a podporu, bylo to neuvěřitelně povzbuzující!

Pondělí 19. 3., 16.42 místního času (úterý 20. 3., 2.42 SEČ)

Honza to dokázal – vítězně v Nome!

Nome (Aljaška). Po 110 mílích (1800 km) v sedle i mimo něj, 23 dnech, dvou hodinách a 42 minutách putování mrazivou Aljaškou český bikový dobrodruh Jan Kopka dosáhl svého cíle. Dorazil do městečka Nome jako vítěz dlouhé trasy závodu Iditarod Trail Invitational. Stal se tak nejen prvním Čehem, který tuto náročnou trať absolvoval, ale navíc na českém kole Duratec a hned vítězně, když za rekordním výkonem jižní cestou Carla Hutchingse z roku 2005 zaostal o jediný den. Gratulujeme Honzo k splnění životního snu, který se ti při prvním startu před čtyřmi lety nepodařilo naplnit, ale ty jsi se dokázal vrátit. Aljaška ti to milosrdně dovolila, ty jsi toho využil a teď se ji můžeš poklonit stejně jako ona tobě.

Přesně v 16.42 h. v pondělí odpoledne místního času protnul Jan Kopka pomyslnou cílovou pásku. První, co vzkázal pořadatelům, Billovi a Kathi Merchantovým do Anchorge bylo, že v posledních kilometrech myslel na Japonnce Masaru Adachiho. Toho považuje za vůbec nejsilnější závodníka letošního ročníku, i když nakonec svoje snažení i kvůli nedostatečnému vybavení musel vzdát. „Když mi bylo na trati nejhůř, myslel jsem na něj, co musel překonat, a to mi dodávalo sílu,“ svěřil se Honza, který posledních 22 mil ze Safety do Nome (viz. tratě) zápasil s technickou závadou levé kliky, takže tento závěrečný úsek šlapal v podstatě jednou nohou. Klobouk dolů!

Věřme, že se Honza osobně co nejdříve ozve a podělí se s námi o radost a pocity vítěze Iditarodu.

Kamil Hofman


České vzkazy pro Honzu

Vydržte! Držíme Vám palce a smekáme své klobouky!
Blanka a Jan Dubnovi

Jéňo,
Paráda s velkým P. I přes zprávy o protivětru, kdy jsem si vzpomněl na jednu společnou podzimní vyjížďku, když jsi řikal, že "vítr je radost", jsem stejně nepochyboval, že to prostě dáš. Gratuluju! Jsi drakouš.
Honza mAk Svoboda z JBC

Čau Jéňo,
gratulujeme k vítězství, jsi borec. Doufám, že o tom bude zase knížka, abychom měli co číst, nejlépe v parném létě.
Petr, Monika a taky Standa z Ústí.

Jéňo ,
gratuluji i když se neznáme , dopřál jsi mi lepší zážitek než Tour de France! Několikrát denně sledovat, kde jsi, jaké nástrahy asi překonáváš, jaké budeš mít počasí ... Dopřál jsi nám všem spoustu radosti a oceňuji Tvou pokoru, s jakou jsi ke všemu přistupoval!Užij si to! Pořádně a dlouho , zasloužíš si to. A už se těším, až drobty z tvých zážitků rozhodíš mezi nás, doma v Česku .
Vše dobré přeje Jirka

Jéňo,
gratuluju k dojetí do cíle Nome. Moc pěkný závod. Užij si oslavu, dnes si na tebe připijeme Bernardem.
Ládík

Gratuluji!
Jsem velmi šťastný, že tě slyším z Nome. Jsem si jist, že to nebylo snadné, ale nakonec jsi to dokázal. Teď je čas na pořádný odpočinek. Pamatuj si, že jen díky tvým radám a povzbuzením jsem se dostal nakonec až do Eagle Island. Ještě jednou – velká gratulace!
pro Jana od Masaru Adachiho


Neděle 18. 3., 17.30 místního času (pondělí 19. 3., 3.30 SEČ)

Jéňo, vydrž!

White Mountain (Aljaška). Jan Kopka se nezadržitelně blíží svému cíli – dokončení bláznivého 1100 mil (1800 km) dlouhého závodu Iditarod Trail Invitational. Dnes brzo ráno našeho času se ozval pořadatelům z White Mountain (viz. tratě) s tím, že se nezdrží dlouho a hodlá pokračovat dál a přečkat noc v jednom ze srubů. Ve White Mountain mu chybělo už jen 55 mil do cíle v Nome!

Honza si opět stěžoval na cestě zamrzlou zátokou do Golovinu na velmi kluzký povrch, který téměř neumožňoval chůzi a vedení kola. Jinak si prý jízdy maximálně užíval a potkal na cestě mnoho úžasných lidí. Tohle prý byla skvělá pasáž celého závodu. Další bojovník na trati Jose Dundee má stále zhruba 24hodinový odstup, ale již se zbavil nepříjemných žaludečních trablů a cítí se už mnohem lépe.

Zůstaňte naladěni! Už možná dnes večer symbolicky zavlaje nad Nome česká vlajka...

Kamil Hofman


České vzkazy pro Honzu

Ťěšééééééc Ty draku!! Podle všech zpráv o Tvým výkonu ( ale i ostatních) se nám všem pedálistům (ale i gaučařům) z Tvý sc-fi bitky s Aljaškou a zbytkem světa točej nohy už i ve spánku, abys to v pohodě docvaknul na tom prvním fleku do Nome. Tak moc nechoď a toč, ať si nemusíš nechat podrážet podrážky na nějakej další extrem rejs. Hodně sil, morálu a dobrý čásko na zbytek "projížďky" Aljaškou a s pozdravem "zdraví, sílu, najdeš v píííííívu" Ti přejem do těch posledních majlí, ať to dáš!!!
Pavel, Pája,

Jarda Startér.......Čus! Zdravím Tě Honzo a držím pěsti!!! Ten Amík asi ani neví,kde jsou Čechy, tak se snad podívá na mapu, když ho donutíš!! Jste oba borci a já doufám,že mu to nandáš! Snad máš ještě pivo, jinak by tvá cesta neměla konce a výsledek by byl ohrožen!
Ahoj Koták z Chomutova

Honzo, žiju v Anchorage, sleduju tvůj úžasný výkon a jsem nesmírně hrdá na to, že jsi můj krajan! Velice ráda bych ti osobně poblahopřála až se vrátíš do civilizace.
Držím palce, Jarča

Jéňo, ty překonáváš veškeré žaludeční i psychické problémy určitě i díky svému velmi kladnému vztahu k pivu, obzvlášť ke značce Bernard. Nauč ho pít i svého již jediného soupeře Jose Dundeeho, on si to zaslouží. Vydrž, už tam budeš:-)))Ve chvíli, když dokončíš svůj boj s Aljaškou, jdeme v Jablonci do Crossu a pijem na tvé zdraví. Pospěš si,už se těšíme:-)) Ty to dokážeš!!!
Světlana


Sobota 17. 3., 12.30 místního času (22.30 SEČ)

Balancování na kluzkém ledě

Koyuk (Aljaška). Pořadatelé závodu Iditarod Trail Invitational v sobotu pozdě večer našeho času oznámili, že se jim z vesničky Koyuk telefonicky ozval Jan Kopka. Honzovi tak zbývalo v té chvíli do cíle v Nome 123 mil. Podle Janových slov bojoval s prudkým větrem dosahujícím v nárazech rychlosti až 70 km/h. Na zamrzlém moři občas bylo složité se vůbec na ledě udržet na nohou. Na trati mu zůstal už pouze jediný soupeř Jose Dundee, který do předchozího stanoviště v Shaktooliku (viz. tratě) dorazil s bezmála 24hodinovým zpožděním a stále si stěžuje na žaludeční potíže. Osamělý rváč, Japonec Masaru Adachi, byl ve čtvrtek poté, co dorazil do Eagle Island (viz. tratě) nucen vzdát kvůli vážným omrzlinám pat. Místní lékař mu nedoporučil pokračovat dál. Všichni lidé kolem Iditarodu se shodují, že Masaru podal hrdinský výkon vzhledem ke svému nedokonalému vybavení, dlouhým nocím strávených v terénu a především kvůli příliš úzkým plášťům na jeho biku, který musel po většinu času tlačit.
Přejeme Jéňovi vítr v zádech!

Kamil Hofman


České vzkazy pro Honzu

Čau Jéňo!
Držíme pěsti na posledních pár kilometrů a nakopej tomu ,,amíkovi" za tebou prdelku=)! Na oslavu tvého vítězství počkáme, až se vrátíš do Čech, protože tady točí určitě lepší pivo než v Americe. S úctou k tvému výkonu.
Zrůsťáci

čau Yéňo,
... dneska jsem kupoval v samce mraženej špenát, tak sem si na Tebe vzpomněl... Nevíš, proč?
Seš bůh, vodvaluj dál! Viki

Držíme palce, ať se ten fičák utiší a pomůže ti pokořit Aljašku....Drž se,myslíme na tebe:-)))
Světlana a kluci

Zdar Kopčoune,
zase jsem si početl zprávy z průběhu a nezbývá mi, než smeknout před tvým výkonem. Držíš se skvěle a humor tě neopouští, jen tak dál. Doufám, že nejsou tvé omrzliny vážné, to by ti jinak Iva dala. Pozdravuj u oceánu, "tam kde vane východní vítr" a natrhni konečně tomu (jak někdo vtipně psal) Krokoušovi prdel. Ať vidí, že i na širokejch gumách nemá šanci. Makej a pořád ti i s Renčou držíme palce.
Ahoj, Sedloň.

pro Jana a Jose,
Neustále brouzdám na webu a dívám se, kde právě jste, chlapi. Oba si vedete skvěle. Nezapomeňte udělat pár fotek a ty, Jane, doufám najdeš dostatek piva podél stezky. Věřím, že teď budete mít vítr v zádech po celou cestu až do Nome! Eric Warkentin, jeden z letošních účastníků závodu na kratší trati Dávajte na sebe pozor, oba!
s láskou Joseho matka

pro Masaru Adachiho
Klobouk dolů před tím, co jsi dokázal. Máš silnější hlavu než kdokoliv jiný, když jsi dojel tak daleko s vybavením, které máš. Mám k tobě ten největší respekt!
Jan Kopka


Čtvrtek 15. 3, 22.10 místního času (pátek 16. 3., 8.10 SEČ)

Honza ve vedení!

Shaktoolik (Aljaška). Velmi brzo se Honza Kopka ozval z dalšího kontrolního stanoviště v Shaktooliku (viz. tratě), kam dorazil dřív než jeho soupeř i souputník Joseph Dundee. Do cíle mu tak chybí už „jen“ 170 mil z celkových 1100! Na naše povzbuzení, že mu to teď pofrčí až do Nome, reagoval slovy: „Taky jsem si to myslel, teď to tak nevypadá. Silný severozápadní vítr mě sráží z kola a jestli se neutiší, nedostanu se odtud dál.“

Čtěte jeho kompletní report:
„Teď jsem v Shaktooliku, Jose zůstal v Unalakleet, měl nějaké potíže se žaludkem. Už jsem v otevřeném terénu na pobřeží a ve čtvrtek odpoledne začalo foukat tak silně, až mě to několikrát srazilo z kola. Většinou jde ale přímo proti, takže pohyb dopředu je téměř nemožný. Pokud se vítr neumoudří, asi nebudu schopný opustit vesnici, do dalšího místa je to téměř nemožné. Pokud se vítr neumoudří, asi nebudu schopen opustit vesnici, do dalšího stanoviště je to téměř sto kilometrů v otevřeném terénu a půlka z toho po moři na ledu. Tam se ve větru na kole lze jen těžko udržet. Držte mi palce, ať se ten fičák uklidní.

Zdravím všechny ze Shaktooliku, eskymácké vesničky na neuvěřitelně malém kousku pobřeží, téměř ze všech stan omývaném vodou (tedy v létě).“

Honza Kopka

Středa 14. 3., 21.00 místního času (čtvrtek 15. 3, 7.00 SEČ)

Pohostinnost eskymáků

Unalakleet (Aljkaška). Přiznávám, v Kaltagu jsem toho měl dost. Přemýšlel jsem o dni odpočinku, dost dlouho jsem teď jel po měkčích cestách. I dvanáct hodin denně jen na sílu, žádná pohoda a Joseph se kolem mne vždy jen mihnul, jakoby jel po silnici. Nakonec jsem si ten den odpočinku nedopřál, neodmítl jsem pozvání na vydatnou snídani od jedné z „native“ (původních) obyvatelek a pak v klidu vyrazil dál. V Kaltagu se opět spojují severní a jižní trasa (viz tratě – aktivní odkaz)a na cestě to bylo znát. Severní je na rozdíl od jižní používaná a stezka byla pevná a dobře sjízdná i pro mě. Nabouchal jsem do podhuštěných gum zpátky tlak a upaloval po nádherné, staré indiánské a eskymácké stezce ještě nádhernější přírodou přes úchvatné pohoří ležící mezi Kaltagem a eskymáckou vesnicí Unalakleet. Na rozdíl od Yukona jsem si tady užíval bikování a asi ve třetině cesty v jednom z přístupných srubů dohnal Josepha. Dali jsme tam přestávku a pak pokračovali až do večera a nocovali v horském srubu „Old woman´s cabin“. Zatopili jsme, na kamnech uvařili večeři a v příjemném teple hořícího a praskajícího dřeva usnuli. V noci se k nám ještě přidalo několik musherů s psími spřeženími. Byl to nádherný obrázek, kdy před drsným srubem byla zaparkované snowbiky vedle psích spřežení.

I přes velmi nízké teploty ve středu nádherné bikování pokračovalo. Před Unalakleet jsme se ale už dostali do oteřených rovin, kde výrazně fučelo. Po mnoha dnech, kdy jsem trpěl, jsem konečně jel v pohodě a trochu se naopak trápil Joseph.

K přenocování jsme byli pozváni do jedné místní rodiny, dostali výbornou večeři a připravujeme se na další cestu.

Z eskymácké vesnice na pobřeží Beringova moře zdraví Honza Kopka

Pondělí 12. 3., 22.00 místního času (úterý 13. 3., 8.00 SEČ)

Honza opět na drátě

Kaltag (Aljaška). Přestože předpokládal několikadenní odmlku, ozval se dnes ráno opět Jan Kopka z další štace na cestě do Nome, konkrétně z Altagu (viz. tratě). Jak píše ve svém dnešním reportu, Yukon k němu byl nakonec milosrdný...

„Po počátečním vyděšení protivětrem a mém postěžování si to Yukon nejspíš rozmyslel a nechal nás projít. Ráno v Graylingu, když jsem se vydal opět na Yukon, jsem zjistil, že je asi 30 stupňů pod nulou (teplota šla ale během dne výrazně nahoru), slunce, modro, bezvětří, a tak to vydrželo až do čtyř hodin odpoledne, kdy se zase trochu rozfoukalo proti. Druhý den opět kromě rána bezvětří. Místní tvrdí, ať si toho vážíme, protože březen je tu největrnější měsíc a skutečnost, že by nefoukalo dva dny po sobě, je zcela výjimečná. Yukone, díky!

Pokud by fučelo jako první den, uvízli bychom tam tak týden. Jinak cesta po Yukonu je dost nuda, široká řeka, dlouhé, několikahodinové roviny, pomalý posun.

Teď nás čeká již cesta k pobřeží Pacifiku asi 90 mil do Unalakleetu. Pravděpodobně tedy budu opět několik dní mimo civilizaci. Začínám být už trochu unavený, na úzkých gumách si docela dávám. Tam, kde si Dundee ani nevšimne změny povrchu k horšímu, já téměř neprojedu. Teď vidím bezkonkurenčnost čtyřpalcových plášťů. Loni to byl výstřelek, letos na tom jede většina. Je asi konec pionýrského ducha a inovátorství v tomhle závodě, kdy každý tvořil co šlo a na startu co kolo to originál. Nastoupila tvrdá komerce a většina startuje na stejných sériových kolech a pneumatikách.“

Aljašský zpravodaj Honza Kopka

Pondělí 12. 3., 18.15.místního času (úterý 13. 3., 4.15 SEČ)

Po stopách Indiánů a Eskymáků

Kaltag (Aljaška). V brzkých ranních hodinách se pořadatelům Iditarod Trail Invitational ozval vedoucí závodník Joseph Dundee z dalšího kontrolního stanoviště v Kaltagu (viz. tratě). Po velmi pomalé cestě z Anviku do Graylingu (viz. tratě), kde mu ujetí 18 mil trvalo plné čtyři hodiny, dosáhl na dalším úseku do Kaltagu vzhledem k podmínkám mimořádné průměrné rychlosti 9 mil/h (14 km/h), především dík tvrdšímu povrchu. Hlavně si oddychl, že po 130 mílích konečně překonal řeku Yukon.

Jan Kopka byl očekávám v Kaltagu ještě před půlnocí místního času. Dnes oba čeká cesta směrem k pobřeží Beringova moře. Trasa z Kaltagu přes pobřežní pohoří do eskymácké vesničky Unalakleet (v místní řeči „tam, kde vane východní vítr“) byla po staletí používána Indiány Athabasca a Eskymáky jako obchodní cesta.

Kamil Hofman

Neděle 11. 3, 22:51 místního času (pondělí 12. 3., 8:51 SEČ)

Osamělý bojovník z Japonska

Shageluk (Aljaška). Z kontrolního stanoviště v Shageluku (viz. tratě) se dnes ráno našeho času ozval třetí z bikerů na dlouhé trati, Japonec Masaru Adachi. Odpočívá zde již druhý den a má proč. Na cestě z Iditarod do Shageluku (65 mil) většinu úseku kolo pouze tlačil a v sedle se udržel jen posledních zhruba 20 mil. Co je horší, má omrzliny druhého stupně na jednom ze svých prstů. Je to důsledek silného větru a teplot pod -35 stupňů Celsia. Nicméně Masaru je rozhodnut dnes pokračovat dál do Anviku, opět sám se zhruba dvoudenním zpožděním za Josephem Dundeem a Janem Kopkou. Nebude to mít jednoduché, na Yukonu se očekává ještě tři dny silný mrazivý protivítr.

Kamil Hofman

Sobota 10. 3., 21.00 místního času (neděle 11. 3., 7.00 SEČ)

Ve vichru jako plachetnice

Grayling (Aljaška). Náš aljašský zpravodaj nebývale zrychlil frekvenci svých příspěvků, a tak je tu z neděle další, který poslal z Graylingu (viz. tratě)
„Dnes jsme urazili jen 40 mil. Pohodové míle z Shageluku však byly jen sen. Teplota je o něco vyšší, odhaduju tak kolem -15 stupňů Celsia během dne, ale hrozně fučí. Vítr sráží teplotu opět dolů a je to víc nepříjemné než samotné hluboké mrazy.

Dnes zpočátku fučelo z boku, díky rámové a zadním brašnám jsem byl jak plachetnice a sráželo mě to mimo cestu. Pak jsme se z Anviku stočili na sever a vítr šel přímo proti, takže jsem stěží dosahoval rychlosti chůze. Navíc se tvořílaj návěje pro mě neprůjezdné. Jose na balónových pneumatikách využívá širokou stopu a jede v daleko větší pohodě, já se trápím a zmítám a kvůli tomu nejsem schopen držet jeho tempo. Do Graylingu jsem dorazil asi o dvě hodiny později. V podstatě už jedeme každý sám.

Teď nás čeká 200 km po Yukonu do další vesnice, cesta by měla být v pohodě, ale není. Trochu mi to připomíná scénář před čtyřmi lety, kdy jsem na jiném mítě blíž proti proudu nebyl schopen překonat také 200km vzdálenost právě po řece Yukon. Jako by se vzpíral a dělal těžkosti, kdykoli se na něm objevím. Podle předpovědi nevypadá, že by vítr ustal a tak cesta bude pro mě špatně sjízdná kvůli i několikakilometrovym návějím.
Asi se opět na několik dní odmlčím, než se dostanu do další vesnice Kaltag (viz. tratě).

PS: Díky všem za vzkazy, moc mi pomáhají.“

Jéňa z Yukonu

Pátek 9. 3., 13.30 místního času (23.30 SEČ)

Další kontrolní bod pokořen, Kopka léčí omrzliny

Shageluk (Aljaška). Tak jsme se dočkali. Půlhodiny před půlnocí z pátku na sobotu se Jan Kopka ohlásil na kontrolním stanovišti v Shageluku (viz. tratě), jen dvě hodiny za vedoucím mužem Josephem Dundee, s nímž strávil většinu své pouti z McGrathu (viz. tratě, cíl krátké). Jéňa tak má za sebou už 600 mil (více než 500 mu však stále do Nome zbývá), ale co je nejpodstatnější, ze Shageluku k nám opět dolétl jeho report!

„Ahoj, všichni. Po týdnu se zase ozývám z "civilizace" - městečka Shageluk s o něco málo více než 100 obyvateli. Až do Ophir (viz. tratě) to šlo až moc podezřele dobře, a tak to muselo přijít. Aljaška ještě nikdy nedala žádný ročník zadarmo!
Vzdálenost zhruba 250 km nám trvala téměř týden a bojovali jsme o každý metr. Důvodem byly špatně uježděné cesty a oblast asi 50 mil úplně bez sněhu, tzn.žádná cesta (ta funguje jen v zimě na sněhu, v létě je oblast neprostupná), žádný směr kam se vydat, křoviska, keříky, drny, mezi které zapadnete až po koleno. S naloženými koly žádná sláva. Nocovali jsme v ruinach loveckých srubů, nebo venku, tavili zbytky sněhu, které jsme našli, abychom měli co pít. Poslední dva dny jsme fungovali jen na hrst bonbonů a bez GPS bychom byli ztraceni a Iditarod asi nikdy nenašli, Zpátky bychom se nedostali ani s GPS, cestu jsme totiž nezaznamenávali kvůli šetření baterií v mrazech. Iditarod není nic, jen ruina kdysi slavného městečka s krátkou existencí točící se kolem zlaté horečky. Naštěstí závod psích spřežení tady má provizorní kontrolu a tak nám poskytli zázemí.

Za Iditarodem sníh už byl, ale žádná cesta. Téměř dva dny jsme čekali, až ji někdo projede, abychom věděli kudy dál. Bohužel, i po projetí zůstala příliš měkká, a tak nás čekalo jen tlačení. Jose byl na 4palcovkách přeci jenom mobilnější, a tak jsme se hned rozpadli a každý bojoval sám. Po bivakování opět venku jsem nakonec dorazil v pátek odpoledne místního času do Shageluk. Na kole jsem se svezl až posledních 20 mil, cesta už mrazem slehla. Bohužel začalo dost foukat a tak se tvoří neprůjezdné závěje. V Shageluk jsem dohnal Dundeeho, který sem dorazil asi jen dvě hodinu přede mnou.

Dáváme tu dohromady věci, doplňujeme potraviny a zitra vyrazíme dál. Japonec Masaru postupuje pomaleji, do Iditarod dorazil, až když jsme odjížděli, tady v Shageluku se objeví pravděpodobně zítra. Nevím, zda jeho osamocený a z našeho pohledu dlouhodobý a tím i nebezpečný pobyt mezi vesnicemi pričíst jeho dětské naivite nebo silné japonské mentalitě. Ať je to jakkoli, klobouk dolů před jeho výkonem, který připisuju spíš jeho psychické síle než fyzičce. Nepatří mezi výrazné sportovce a je to jen hobby cyklista. Přeju mu štěstí a ať se mu podaří ve zdraví dorazit až do Nome.
Co se mě týče, cítím se skvěle, jen se snažím léčit staré omrzliny (což v -40 jde težce) a mezitím přibývají nové.“

Aljašský zpravodaj Honza Kopka

sobota 9. 3., 23.30 SEČ

Další vzkazy pro Honzu

Ahoj Jeníku,
tak vidiš, už jsi dodriftoval za půlku.. Sleduju web skoro každej den a moc fandim. To je dobře, žes nechal Krokoušovi jedno etapový vítěztsví, on by byl pak moc smutnej... Hlavně abys v Nome stihnul zastavit a neprolítnul rovnou přes Kamčatku a Sibiř dom... Drž se a pyj (Bernarda)!
Viki

Jéňo, skvělý :-))))
V neděli jsme s Ahojdou u Yettiho na Maxově na tebe vzpomínaly při popíjení Bernarda... Cesta do Jablonce byla částečně vysněžená, byly asi dva nad nulou a byla nám na těch kolech ZIMA. Jak to můžeš vydržet a ještě si tam ustlat... My skončily v teplý vaně :-))
Držíme palce, ať se daří. Světlana

Zdar Jéňo,
jak je vidět z fota, tak se zdá že, to valíš ve velké pohodě. Jen tak dál k dalším a dalším etapovým kusům, hlavně to pivo nepodchlaď, no snad ti pan Bernard udělal pořádnou přednášku o konzumaci jeho výrobku.Měj se fajn a nezmrzni, držíme pěsti.
Šváca a spol.

Ahoj Jendo,
zdravíme, fandíme, myslíme na Tebe a neustále sledujeme co se děje na trati. Jsme velcí obdivovatelé tvého kros-kantry mišn ! Knížky a přednášky v Brně máme od tebe zmáklý. Ať tě provází Bůh a štěstí ve tvým rozhodování. Vítěz jseš už teď.
Ahoj Petr a spol. z Brna

Ahoj Jeňo,
když jsi mi psal do věnování k tvé knize, že jsou i jiní ptáčci, než Lance Armstrong, tak jsem to moc nepochopila. Teď to chápu, Lance by už dávno dostal rýmu, ale ty válíš. Dej tomu všechno a makej. Věřím, že všem natrhneš prdel. Ty pejsky nehoň, ty asi budou rychlejší, ale Pepíka Krokodýla zkus urvat. Držíme palce
Monika Horová (určitě i Voříšek s Vaňkem)


Úterý 6. 6. 2007, 18.10 místního času (středa 7. 3., 4.10 SEČ)

Jéňa v pohodě a jak jinak... s pivem!

Jéňa s pivem Iditarod (Aljaška). Dnes brzo přišla z daleké Aljašky příjemná zpráva. Z dalšího kontrolního bodu na dlouhé trase v městečku Iditarod (viz. tratě), které dalo název celému závodu, se telefonicky ozval Joseph Dundee, Američan ze státu Massachusets, s nímž jede společně Honza Kopka. Oba tedy pokračují velmi svižně. V Iditarodu měli za sebou již 535 mil z celkové délky 1100 mil, tedy bezmála polovinu. Japonec Masaru Adachi, který s dvojicí původně vyrazil společně z McGrath (viz. tratě), zaostává možná až o 24 hodin. Podle Josephových zpráv byla cesta do Iditarodu značně nerovná. V tomto úseku je totiž kupodivu velmi málo sněhu, což bikerům na speciálně upravených kolech trochu paradoxně znepříjemňuje jízdu terénem.

Je pravděpodobné, že se Honza s Josephem v Iditarodu nějakou chvíli zdrží, protože zatím se čeká na další úpravu trati směrem do Shageluku (viz. tratě) a dále podél řeky Yukon ke Kaltagu. Tato část je každoročně užívána pouze v souvislosti se závodem psích spřežení Iditarod a následně i účastníky soutěže cyklistů, pěších a lyžařů. Práce místních nadšenců na sněžných skútrech je nezbytná pro to, aby odvážlivci mohli pokračovat až do Nome. Celkově záleží na sněhových podmínkách a počasí vůbec. Předloni, kdy se naposledy vydali závodníci jižní cestou, byly sněhové příděly tak výživné, že například Carl Hutchings se musel zdržet v Iditarodu čtyři dny, než čerstvá sněhová pokrývky slehla a mohl pokračovat dál.

Věřme, že se Jéňa z Iditarodu co nejdříve ozve se svým osobitým příspěvkem. Zatím vezměte zavděk fotografií z dnešního rána (na druhé je jeho souputník (Jose Dundee), kde si Honza dopřává pár doušků oblíbeného rezavého moku. Apropos, ve své nedávno vydané knize si postěžoval, že má sice image pivaře jezdícího extrémní závody na kole, ale že ho vlastně nikdy nesponzoroval žádný pivovar. To se při letošní výpravě na Iditarod Trail Invitational změnilo, a tak ani nepřekvapuje Jéňův vzkaz těsně před startem v Knik Lake: Mějte se fajn a pijte Bernarda. Díky každýmu vašemu hltu se tady můžu každej den klepat zimou!

Kamil Hofman

Pondělí, 5. března 2007, 12:10 PM (22:10 SEČ)

Iditarod provázejí zranění

Eric Johnson stále čeká v Mc Grathu na svůj návrat na trasu Iditarodu. Tento den je totiž příliš větrný pro vzlétnutí letadla a zrovna Rohn (viz. tratě), kde by se měl vrátit a napojit na trasu, je jedno z nejproblematičtějších míst pro přistání letadla ve větru.

Jose Diego, muž, který zaslechl volání o pomoc a zachránil Ericovi život, bohužel musel ukončit svou pouť závodem. Hned během první noci si při běhu hlubokým sněhem způsobil zranění kotníku. Navzdory silné bolesti ale pokračoval dál a ušel dalších 260 mil (naštěstí pro Erica). Pořadatelé v Rohnu (viz. tratě) se ale po kontrole jeho nohy a vzhledem k neustávající bolesti obávají, že José může mít zlomenou kost. Hrdina tohoto ročníku se tak s Iditarodem rozloučil. Všichni mu přejí brzké uzdravení, aby se mohl příští rok vrátit.


Další pozdravy pro Honzu

„Zdar Kopčoune, konečně jsem našel trochu času, abych ti napsal. Koukal jsem na průběh, co o závodě píše Kamil, a moc ti fandím! Drž se brachu, zatím je to skvělý! Ukaž jim, co v tobě je. Nadále to sleduji a držím ti palce, ať vydržíš ty i tvá technika.“
Sedloň

„Ahoj Honzo, konečně adresa na které Tě mohu i já povzbudit. Jsem amatérský veterán, r. 57, a musím přiznat, že Tvoji knihu, kterou jsem dostal k Vánocům, jsem ihned během svátků doslova zhltal, a to jsem některé odstavce četl snad pětkrát. Klobouk dolů, a to i proto, že ses na Aljašku vrátil. Mám docela vyvinutý smysl empatie a vím, že bych do těchto podmínek se neodvážil. Možná ještě Krokodýl nebo napříč Amerikou? Ne, to jen kecám, neodvážil bych se, ale Aljaška, to už vůbec ne. Nebudu Tě již unavovat ani zdržovat a přeji Ti zdar v Tvém úsilí a hodně štěstí na Aljašce!“
biker z Plzně

„Pozdrav pro Jana Kopku do Aljašky. Se zájmem a velkým obdivem sleduji vaše putování závodem. Držím palce a přeji hodně sil a vůle, aby se vám podařilo dorazit až do cíle dlouhé trasy. A díky za zajímavé zpravodajství. Držím palce!“
Aleš Vaníček, Žacléř


Rudolf Hronza

Pondělí, 5. března 2007, 12:30 SEČ

Počasí v úseku před Iditarodem, kde se nyní Honza nachází

Počasí v Takotně (viz. tratě), městečku vzdáleném 18 mil z Mc Grathu (viz. tratě), je dnes jasné, s teplotami okolo mínus deseti stupňů, stejně tak v Ophiru (viz. tratě), dalším městečku v pořadí na dlouhé trase 25 mil za Takotnou. Z ní je to pak 90 mil do Iditarodu (viz. tratě) a odtud dalších 65 mil do Shageluku (viz. tratě). Počasí na těchto místech, kde se nyní trojice odvážných ve složení Jan Kopka, Joseph Dundee a Masaru Adachi pravděpodobně pohybuje, je podobné. Počasí i vzdálenost, která zbývá do cíle, můžete sledovat na adrese http://www.wunderground.com/education/Iditarod.asp.

Rudolf Hronza

Neděle, 4. března,2007, 11:50 PM, Mc Grath (21:50 SEČ)

Statečné srdce Erica Johnsona

Jan Kopka a jeho dva cyklističtí souputníci na dlouhé trati, Joseph Dundee a Masaru Adachi, ukrajují další míle, které zbývají k dosažení cílové mety v Nome (viz. tratě), a vypadá to, že informací o nich se dočkáme až tak za tři čtyři dny. Na dlouhou trasu se zatím vydal pouze jediný další závodník – chodec Franz Nel.

Cílové městečko krátké trasy, Mc Grath, dnes prožilo úžasnou měsíční noc, kterou si mnozí vychutnali venku (třeba pořadatel Bill Merchant na skůtru). Chodec Eric Johnson, který spadl do vody a musel být zachráněn a převezen do Mc Grathu, utrpěl pouze malé omrzliny a prochlazení, když mokrý bivakoval u Tatina River ve dvou spacácích u malého ohně a čekal na záchranu. Rychle se zotavil a rozhodl se po dohodě s pořadateli vrátit na trať! Letadlo jej dopraví k Rohnu (viz. tratě), kde nešťastně ukončil svou pouť.

Rudolf Hronza

Sobota, 3. března 2007, 22:00 SEČ

Honza pokračuje!

Mezitím, co Bill Merchant převážel Erica do civilizace, opustili Mc Grath (viz. tratě) tři cyklisté jedoucí dlouhou trať - Joseph Dundee, Masaru Adachi a také Jan Kopka! Z Mc Grathu vyrazili v sobotu ráno a nyní jsou na trase do Takotny a Ophiru (viz. tratě), dvou malých vesnic. Honza zvažoval, zda vzhledem k několika omrzlinám pokračovat v závodu, ale nesměl by to být on, aby jeho rozhodnutí nebylo právě takové, jaké učinil – o jeho pocitech se můžete dočíst v předchozí zprávě od něj přímo z trasy. Držíme palce!

Rudolf Hronza

Sobota, 3. března 2007, 10:05 (20:05 SEČ)

Zpráva od Honzy z Mc Grathu

Dnes byly nádherné cesty a do Mc Grathu (viz. tratě) jsem dorazil kolem 14:40 hod. Do Nome zatím odtud nikdo nevyjel. Jsme tu tři, kteří o Nome (Dundee a Masaru) ještě uvažují, a tak se domluvilo, ze vyrazíme společně hned zítra ráno.

K omrzlým prstům přibyl ještě nos, a tak jsem řešil, jestli jsem schopný s omrzlinama pokračovat. Na další dny stále hlásí mínus 40 stupňů! Nakonec jsem se rozhodl, že to zkusím.

Ten závod je opravdu nádhernej a je hezký pozorovat příběhy lidí a změny, kterými procházejí. Například Louise Kobinová, vynikající americká bikerka, přijela bez bázně a hany s jasnou představou udělat nový rekord tratě. Tady ale zjistila, ze ten závod není o cyklistice. Aljaška ji donutila k pokoře a k projevu uznání všem, kteří se do závodu pustili. V horách dosáhla i díky značnému mrazu vysokého stupně vyčerpání. Později se k tomu zákonitě přidalo i silné nachlazení. Tady se projevilo nebezpečí, pokud se jede nalehko. Dva dny jsem ji krmil lékama, které si jako jeden z mála vezu. Louise je ale vnitřně silná a dokázala dojet vyčerpaná až do cíle. Před jejím výkonem klobouk dolů. Tady sama projevila uznání všem, kteří se tu po trati pohybují, a uznala, jak moc se mýlila v představách o tomhle závodě. To ale každý, kdo přijede poprvé. Aljaška je prostě místo, kam se nedá přijet s vysokými ambicemi a očekáváním, můžete to tu jenom zkusit.

Teď bude ode mne asi chvíli pokoj, jedeme přes území, kde není žádná civilizace, další vesnice je tak týden odtud. Dost ale záleží na podmínkách. Doufám, ze se všichni tři shodneme v tempu a nerozpadneme se.

Počasí dosud až nevídaně přálo, nevím ale, jak to bude dál.


Další pozdravy pro Honzu

„Tak Jéňo dávej, teď už to bude jenom lepší, ukaž, jaký jsou jablonečáci borci. Moc ti držíme palce!“
za KNKN Světlana

“Ahoj Honzo, patříme ke šťastlivcům, kteří sehnali tvou knihu. Zhltli jsme ji během pár hodin. Od té doby jsme s přítelem tvými obrovskými fanoušky. Tvé počínání v letošním závodě bedlivě sledujeme na internetu. Máš náš obdiv. Držíme ti pěsti. Třeba tě naše zpráva alespoň obrazně zahřeje!“
Iva a Vítek


Honza Kopka, aljašský zpravodaj

Sobota, 3. března 2007, 10:05 (20:05 SEČ)

Eric Johnson téměř přišel o život

Eric Johnson, Jose Diego, Franz Nel a Marco Berni, chodci přihlášení na dlouhou trať, jsou jediní čtyři závodníci, kteří se letos vydali přes Rainy Pass, kde vládly špatné podmínky. Všichni ostatní zvolili o 33 míle delší objížďku přes Hells gate.

Eric Johnson se na vlastní kůži přesvědčil o nástrahách Aljašky. Spadl do rozvodněné řeky, která byla v tom místě široká půl míle a hluboká 2,5-3 stopy. Jose Diego naštěstí zaslechl jeho hvízdání a volání o pomoc. Označil jeho pozici pomocí GPS, zabalil ho do svého spacáku, rozdělal u něj oheň a rychle vyrazil pro pomoc. Ta naštěstí přišla včas, protože to bylo kousek od kontrolního bodu - Jose dal pořadateli Billu Merchantovi své GPS a ten vyrazil na skůtru pro Erica. Našli jej promrzlého, ale naštěstí doktor po několika hodinách konstatoval „pouze“ drobné omrzliny. Pro Erica závod skončil, byl letecky přepraven do cílového města krátké tratě, Mc Grathu (viz. tratě). Jose Diego je civilním povoláním záchranář, což se v plné míře projevilo při této akci.

Rudolf Hronza

Pátek, 2. března 2007, 17:30, Mc Grath (3. března 2007, 3:30 SEČ)

Jediná cyklistka v cíli kratší trati, v Mc Grathu (350 mil)

Jan Kopka, Alan Tilling, Eric Warkentin a Louise Kobinová (jediná cyklistka mezi letošními startujícími) dorazili na kontrolu v Mc Grathu. Louise, přezdívaná zde „La Ruta Lou“, je první a jediná žena, která dokončila závod na 350 mil, a to v čase šest dnů, tři hodiny a 15 minut. Jan Kopka, Joseph Dundee a Masaru Adachi plánují ráno vyrazit na dlouhou trať a pokračovat ve své pouti dalších 750 mil do cílového města Nome (viz. tratě). Zůstává tak zatím celkem sedm závodníků, kteří jsou odhodláni dlouhou pokořit trať – mimo zmíněné trio cyklistů ještě čtyři pěší. Eric Johnson, Jose Diego, Franz Nel a Marco Berni opustili kontrolní bod v Puntille (viz. tratě) v pátek půl hodiny po půlnoci (SEČ).

Rudolf Hronza

Pátek, 2. března 2007, 10:54, Mc Grath (20:54 SEČ)

Steve Reifenstuhl Steve Reifenstuhl se stal vítězem pěších na kratší trati, 350 mil

Steve Reifenstuhl, držitel rekordu v kategorii pěších na 350mílové distanci (rok 2005, čtyři dny a 15 hodin) opět vyhrál svou kategorii – do cílové mety Mc Grath dorazil v čase pět dnů a jedenáct hodin. Posledních padesát mílí zvládl za 14 hodin, o celé dvě hodiny rychleji než jeho bratr Rocky jedoucí na biku – znamená to průměrnou rychlost tři a půl míle za hodinu, tedy přibližně 5,6 km/h! Během závodu (v cíli nakonec ne 350, ale 383 mílí – to kvůli problémům na trati vyvolaným počasím) spal pouze šest hodin. Peter Basinger, vítěz mezi cyklisty a také celkový vítěz na krátké trati se pak spokojil pouze s pěti hodinami spánku. Do Mc Grathu již o víkendu dorazil i Jéňa Kopka.

Rudolf Hronza

Pátek, 2. 3. 2007 SEČ

Zpráva od Jana Kopky

Od středy, kdy jsme vám přinesli poslední zprávu o tom, jak Honza zápasí s aljašskými nástrahami, o něm vládlo až do dnešního dne (pátek) informační ticho. Nejlepší jezdec na krátké trati byl v cíli v novém traťovém rekordu, poslední oficiální zpráva o Honzovi byla z páté kontroly – hodinu a půl před ním se po trati pohybovala nejlepší žena a s malým předstihem i nejlepší běžec. Čekání bylo netrpělivé.

Na šesté kontrole v Nikolai (viz. tratě) ale poté konečně přibylo jeho jméno. Posunul se z jedenácté pozice na devátou, nejlepší ženu nechal za sebou. Prvních šest jezdců už je nahlášeno také na sedmé kontrole v McGrathu, která je současně cílovou metou pro krátkou trať (viz. tratě).

Dnes (pátek 2. 3. 2007 SEČ) jsme od Honzy obdrželi také jeho zprávu a reportáž přímo z tratě:

Nikolai, Alaska 21.40 hod místního času, 11:40 hod SEČ
„Dnes v 18.20 místního času jsem dorazil do poslední kontroly v Nikolai. Vesnička s ruským názvem tak opravdu i vypadá. Je nádherně přírodně drsná. Dokonce i na domech jsou vytesána ruská jména jako Myska Demjanin apod. Rusky původ je tu znát všude. Ted zpátky k závodu.
Po startu to rychlíci jedoucí dost nalehko a jen do Mc Grathu fakt rozjeli, bylo to jak na klasickým maratonu. Mel jsem v planu je nechat jet, když chcete jet do Nome, musíte volit podstatně jiné tempo, víc odpočinku a musíte vézt víc věcí, abyste pak dokázali přežít i bez podpůrných bodů. Oni přijedou do Mc Grath úplně vyřízení, vy mate před sebou ještě dvakrát tolik.

Výpadek byl znát
Po startu mi to vůbec nejelo, výpadek z tréninku kvůli viróze byl znát. Nakonec zjišťuji, že to tak bylo dobře, poněvadž jinak bych se určitě nechal vtáhnout do závodění i proti svému planu. První den i noc jsem se dost trápil. Na II. kontrolu to bylo asi 90 mil, i když cesta byla poměrně v pohodě, posledních dvacet mil mi trvalo téměř pět hodin, dorazil jsem tam v pět ráno úplně na dně. V deset jsem vstával a cítil se hrozně, během dne se to ale zlepšilo, přesto jsem na kontrole ve Finger Lake opět zvolil vydatný odpočinek a třetí den jsem se cítil už skvěle. Z Finger Lake se začalo již stoupat do hor, na cestách se už muselo občas tlačit, zjistil jsem, ze na užších devětadvacítkách jsem schopný projet víc, než někteří na balonech. Neumějí si většinou hrát s tlakem v pneumatikách.

Mám společnost
Do Puntily (viz. tratě), posledního zázemí před vstupem mezi opravdové horské štíty mi to trvalo asi sedm hodin, ale cejtil jsem se skvěle. Tady jsem dohnal čtyři závodníky. Po krátké zastávce jsem se rozhodl pokračovat. Přidal se ke mně Angličan Alan Tilling a vyrazili jsme na noc do hor. Za námi pak i Ital a Japonec s běžcem Stevem Reifenstuhlem z Fairbanks. Rainy Pass byl neprůchozí, a tak jsme museli vedlejším s příznivým názvem Hellsgate (brána do pekla), což bylo asi o 50 km delší.

Nic moc situace
Po půlnoci se mi podařilo propadnout do potoka po koleno jedné nohy a nastal problém. Při nedostatku věcí, které si vezete, a vzdálenosti půl dne na jednu stranu a celý den na druhou to musíte řešit rychle. Naštěstí v tu chvíli bylo jen mínus 10 stupňů a chvíli předtím přestalo foukat. Improvizoval jsem s oblečením a nakonec po dalším tříhodinovém postupu zvolil nocleh nahoře v horách a věci se snažil sušit ve spacáku. Ráno už byla teplota podstatně nižší, šla k mínus třiceti. Do takové teploty se špatně vylejzá ze spacáku, zvlášť když nemáte úplně suché oblečení. Přes den se naštěstí trochu oteplilo a já do večera dorazil do kontroly - srubu Rohn (viz. tratě) na druhé straně hor. Noc jsem strávil v nevytopeném stanu. Tady na druhé straně hor už je počasí podstatně chladnější. Ráno bývá k mínus 40 stupňům, přes den kolem mínus 20. Zatím moc nefoukalo, a tak se to dá snést, na pohyb v těchhle teplotách už jsem si zvykl.

Postup je teď pomalý, je málo sněhu, a tak jsou cesty nesjízdné (jsou to zimní cesty, v létě neexistují a jsou neprůchodné). Další noc proběhla v kempu (tři velké stany) lovců bizonů. Stany jsou naštěstí přístupné a dá se v nich topit. Do Nikolai (viz. tratě) už to šlo s menšíma obtížema s průjezdností z počátku dobře.

Počasí je stále dobré, aspoň tam, kde se pohybuju já. Hory jsou prý teď již zcela neprůchodné kvůli větru. Mrazivo, ale slunečno hlásí Mc Grath i na zítra, kam bych měl konečně dorazit. Počasí dál zatím nevím.

Volil jsem většinou postup přes den, v noci spánek kvůli odpočinku, ale i z důvodu bloudění, které hrozí v noci daleko více.

Kromě šesti omrzlých prstů není žádný problém a cejtím se skvěle.“


České vzkazy pro Honzu
Na oficiálních stránkách závodu se objevily také první české vzkazy pro Honzu. Jeden z nich peprně komentoval jeho pořadí na počátečních kilometrech (je ale patrné, že jde o blízkého známého Honzy).

„Mnoho pozdravů z Bílé Hory v Praze a samozřejmě mačkám palce.“
Jirka H

„Jeníku, všichni tě od nás pozdravují a mám za úkol ti poslat pár povzbudivých vět, tak tady to máš: Už zase jedeš na hovno, koukej přidat, nebo tě předhoněj i chodci. Co tak sleduju, zatím snad víc chrápeš, než jedeš. :-) Potřeboval bys přetáhnout pumpičkou a nalejt pivo do bidonu, aby ses trochu rozjel. :-) Držíme palce!“
Ládík


Aljašský zpravodaj Honza Kopka (perex: Rudolf Hronza)

Jeden ze závodníků ze středu průběžné
výsledkové listiny, Brij Potnis, poté,
co v mrazu dojel na kontrolu
do Puntilly (viz. tratě) 1. 3. 2007.
Peter Basinger, vítěz na krátké trati,
na kontrole v Puntille (viz. tratě).

Úterý 27. 2. 2007, 19.40 místního času (středa 28. 2., 5.40 SEČ)

Basinger v cíli v rekordním čase, Kopka bivakoval

McGrath (Aljaška). Peter Basinger, aljašský domorodec z Anchorage, dorazil v dnešních ranních hodinách našeho času jako první účastník závodu Iditarod Trail Invitational do cíle kratší trasy (350 mil) v McGrath. O dvacet minut tak překonal dosavadní rekordní výkon Mike Curiaka z roku 2005 (viz. rekordy). Congratulation, Pete!

Jan Kopka se do půlnoci místního času (středa 10.00 h. našeho) zatím neukázal na pátém kontrolním stanovišti v Rohn (viz. tratě). Zatím od něj nemáme žádné autentické zprávy, ale další závodníci, Ital Dario Valsesia a Brit Alan Tilling, kteří již do Rohn dorazili, hlásili, že Kopku předjeli a zahlédli bivakovat vedle trati. Jéňa tak nejspíš strávil v divočině mrazivou noc. Teploty měly klesat až k mínus 40 stupňům...

Netrpělivě čekáme na další vývoj a informace od pořadatelů, kdy se Honza objeví v Rohn.

Kamil Hofman

Pondělí 26. 2. 2007, 18.00 místního času (úterý 27. 2. 4.00 SEČ)

4. kontrola v Puntilla

Puntilla Lake (Aljaška). Dnes ve tři hodiny ráno našeho času vstoupil Jan Kopka do Rainy Pass Lodge na čtvrté kontrole u jezera Puntilla Lake (viz. tratě). Ohřál se zde však pouze chvíli. Zdá se, že se zde připojil k Britovi Alanu Tillingovi. Po necelé hodině odpočinku vyrazili společně na další cestu. V té chvíli se Jéňa ocitl v polovině kratší trasy do McGrath (350 mil), stále má však v plánu absolvovat kompletní itinerář Iditarod Trail Invitational až do městečka Nome (1100 mil).

Předchozí noc přečkal český biker na Fingerlake (3. kontrolní stanoviště, viz. tratě), kde setrval tucet hodin. Stále tedy pravidelně odpočívá. Vždyť je předpoklad, že na trati závodu stráví ještě minimálně tři týdny. Zatím se pohybuje kolem desátého místa v pořadí bikerů, většina z nich ale míří jen do McGrath. Zajímavostí je, že jej v Puntilla zhruba o hodinu předstihl Steve Reifenstuhl, nejlepší z chodců, což je obdivuhodný výkon blížící se jeho vlastnímu rekordu na kratší trase z roku 2005. Ještě před Kopkou jede na kole nejlepší z žen v závodě Louise Kobinová z Kalifornie. Klobouk dolů!

V čele závodu zatím stále vévodí Aljašan Peter Basinger, který by podle propočtů mohl atakovat traťový rekord, a to přesto, že na cestě z Puntilla do Rohn zvolil delší cestu přes Hells Gate (33 mil navíc) používanou v závodě psích spřežení Iron Dog, neboť podmínky v průsmyku Rainy Pass nebyly nejlepší. Situaci navíc komplikuje silný vítr a kolísání teplot. Ve vichřici mizí stopy po sněžných skútrech, podle nichž se účastníci závodu orientují. Na Tatina River se dokonce přelévá voda přes led, což je velmi nebezpečné. Nicméně Peter Basinger již v pondělí po poledni místního času opustil pátou kontrolu v Rohn a kolem půlnoci byl očekáván v Nikolai (viz. tratě). Měl tedy před sebou závěrečných 50 mil.

My budeme čekat na zprávy od Honzy, kterou z cest zvolil on. Další z informací na trati hovoří o tom, že mezi Rohn a Bison Camp (viz. tratě) je úsek plných šedesáti mil bez sněhové pokrývky! Hodně bikerů si stěžuje na dýchací potíže, většinu z nich postihl kašel jako následek kombinace velmi vysokého tempa čela závodu a dýchání mrazivého vzduchu.

Dobrá zpráva – včera se již našel pohřešovaný Španěl Jose Diego Estebanez, který se předchozí noc střetl s jedním z místních mladých musherů závodících v juniorské verzi Iditarodu. Pravděpodobně oba za jízdy, respektive pochodu, usnuli. Jose Diego je naštěstí v pořádku a pokračuje dál. V závodě ovšem už skončila kvůli svalovým potížím chodkyně Kami Semiková.

Předpověď počasí hlásí na nejbližší dny slunečno a teploty od -17 do -29 stupňů Celsia.

Kamil Hofman

Neděle 25. 2. 2007, 20.10 místního času (pondělí 26. 2., 6.10 SEČ)

3. kontrola na Fingerlake

Fingerlake (Aljaška). Dnes v brzkých ranních hodinách našeho času dorazil Jan Kopka na třetí kontrolní stanoviště na Fingerlake (viz tratě) a má tedy za sebou již 130 mil (210 km). Věřme, že se během dne ozve se svými autentickými postřehy z trati.

Ve vedení je stále Peter Basinger, který se o půlnoci z neděle na pondělí již ukázal na čtvrtém stanovišti v Puntilla Lake (viz. tratě). Za 24 hodin tak prakticky bez odpočinku zvládl vzhledem k podmínkám (v noci kolem -30 stupňů) neuvěřitelných 170 mil (274 km)!

Mnohem pomaleji se v závodě pohybují chodci. Rozruch vyvolal Španěl Jose Diego Estebanez. Dosud nedorazil ani na první kontrolní stanoviště v Luce´s Lodge, které nejrychlejší cyklisté nechali za sebou už po čtyřech hodinách závodu. Pořadatelé zatím nemají o jeho pohybu žádné zprávy, zřejmě se vydal špatnou cestou, možná objevuje nové trasy. I to patří k tomuto závodu. Obavy o jeho zdraví však zatím nepanují. Estebanez, který pracuje jako výzkumník a záchranář doma v Pyrenejích, je totiž zkušený horolezec s mnoha sólově zdolanými osmitisícovkami a arktickými expedicemi na kontě. Iditarod Trail Invitational je prý pro něj tréninkem na budoucí cestu k Jižnímu pólu.

Kamil Hofman, Foto: www.alaskaultrasport.com

Neděle 25.2.07 11:00 místního času (21.00 SEČ)

2. kontrola Skwentna, -27 stupňů C

Na druhé kontrole ve Skwentna (viz. tratě) strávil Honza plných osm hodin, zatímco například jeho tréninkový partner Jay Petervary pouhé čtyři minuty! V neděli po poledni místního času (po desáté večer našeho) se český biker vydal na další cestu. Tady je jeho první zpráva přímo z trati:

„Vůbec to nejede. Jsem víc naložený než většina ostatních, ale neznalost trasy a respekt z Aljašky mi nedovoluje posunout hmotnostní limit tak nízko. Možná i pláště při tak naloženém kole se musí víc prořezávat a odpor je větší. Co je ale nejhorší, ani nohy mi nejedou. Bojuju sám se sebou už od začátku. Doufám, že se to brzy srovná. Ti, co jedou do McGrath (viz. tratě), vezou jen spacák, jedou dost rychle a skoro nespí. Cesty jsou ale zatím vynikající.“

Jéňa Kopka, Skwentna

Neděle 25. 2. 2007, 9.19 místního času (19.19 SEČ)

Jéňa s rozvahou

Skwentna (Aljaška). Již 14 bikerů dorazilo na druhé kontrolní stanoviště (viz. tratě) ve Skwentna, kde ráno ukazoval teploměr -29 stupňů Celsia. Mezi nimi nechybí Jan Kopka! Honza se zde prezentoval v neděli ve 4.11 (14.11 odpoledne našeho času), více než pět hodin po nejrychlejším muži, Aljašanovi z Fairbanksu Rocky Reifenstuhlovi. Český dobrodruh evidentně šetří síly a hodlá si je rozumně rozložit. Držel se v závěsu za zkušeným Carlem Hutchingsem, rekordmanem na 1100 mil dlouhé trati náročnější jižní cestou do Nome (viz. rekordy), který rovněž úvod nikterak nepřepálil. Zatímco se někteří ve Skwentna zdrželi jen pár minut, jiní zde v teple zůstali i několik hodin. Někdo myslí na rychlostní rekordy, většina si ale přijela splnit životní sen a dorazit třeba i expedičním způsobem do cíle.

Na třetím kontrolním bodě (Fingerlake, viz. tratě) se první objevil Peter Basinger, jenž se dostal před Rockyho Reifenstuhla a Jeffa Oatleyho. Všichni tři nahlásili jako cíl závodu McGrath (350 mil), ale to ještě nemusí nic znamenat…

Věřme, že se Honza co nejdříve sám osobně ozve. Zůstaňte naladěni!

Kamil Hofman

Sobota 24. 2., 20.20 místního času (Neděle 25. 2., 6.20 h. SEČ)

Sprinterský úvod

Luce´s Lodge (Aljaška). Bikeři využívají rychlé trati a po necelých osmi hodinách závodu už se prezentoval na prvním kontrolním stanovišti v Luce´s Lodge (viz. tratě) na řece Yentna tucet bikerů včetně Jéni Kopky! Pokud chcete Honzu povzbudit či pozdravit, posílejte své vzkazy na e-mailovou adresu kathih@alaskaultrasport.com

Kamil Hofman

Sobota 24. 2. 2007, 14.00 místního času

Odstartováno!

Knik Lake (Aljaška). Ve dvě hodiny odpoledne místního času (o půlnoci ze soboty na neděli středoevropského) byl u jezera Knik Lake na Aljašce odstartován letošní ročník závodu Iditarod Trail Invitational. Na startu se nakonec objevilo 31 účastníků, 19 bikerů (mezi nimi i jediný český účastník Jan Kopka), jedenáct chodců a jeden lyžař. Na startu bylo slunečno s teplotou -12 stupňů Celsia, ovšem v noci se očekával pokles až k mínus pětatřiceti stupňům. Podmínky jsou podle pořadatelů ideální pro jezdce na kolech. Traséři hlásí, že osmdesát mil dlouhý úsek z Rohn do Nikolai (viz. tratě) je pokrytý nevelkou vrstvou sněhu a řeky, po nichž se přejíždí, jsou zamrzlé a leží na nich udusaný sníh.

Vedoucí muž Rocky Reifenstuhl, který se zimních bikových závodů na Aljašce pravidelně zúčastňuje již posledních dvacet let, zvládl prvních 45 km za pouhé dvě hodiny. Průjezdy na kontrolních stanovištích naznačují, že závodníci v popředí, kteří mají končit na kratší trati v McGrath (350 mil) budou útočit na traťový rekord Mika Curiaka (viz. rekordy).

Kamil Hofman

Pátek 23. 2. 2007, 22.00 místního času

Anchorage (Aljaška). Jde do tuhýho, a to doslova. Teplota začala povážlivě klesat. Včera ráno bylo -25, a tak jsem toho využil a vyrazil jsem s Jayem, Amíkem někde z Wyomingu hned po snídani na kolo. Nedá se mluvit o tréninku, jde spíš o aklimatizaci. Pomalu si přivykám, ale po dvou hodinách jsem byl rád, že jsem zase v teple. Ta pravá aklimatizace stejně proběhne až během závodu. Na další dny a příští týden hlásí -30 stupňů. Za horama to ale bude ještě níž.

Poslední dva dny mají všichni naspěch, aby připravili vše, co je potřeba a na nic nezapomněli. Na trase už pak není možnost to napravit. Když se ptám na ambice závodníků, nikdo nemluví o umístění, to je tady nepodstatné. Každý bude na trati stejně bojovat jen sám za sebe. Odpověď je většinou stejná: chci se dostat do McGrath (nebo do Nome), ale uvidíme. Nikdo v tuhle chvíli nepřemýšlí o cíli a o soupeřích. V tomhle závodě se dá vždy přemýšlet jen o nejbližší vesnici, uvažovat příliš dopředu nemá smysl. Musíte být smířeni i s časovými ztrátymi, třeba když čekáte celý den, než zamrzne řeka, která se otevřela, nebo až se zlepší počasí. Čas a vzdálenosti je prostě třeba vnímat jinak, než jsme zvyklí.

Je pár hodin do startu, tak se loučím a pokud to půjde, ozvu se někde z trati. Oficiální zprávy ze závodu samozřejmě poběží dál.

Mějte se a držte mi palce.

Aljašský zpravodaj Jéňa Kopka

Obrázky z posledního tréninku u Anchorage

Středa 21. 2. 2007, 9:00 místního času

Včera jsem opět trochu trénoval kolem Anchorage a při cestě zpátky jsem se zastavil v místním bikovém obchodě koupit pláště rozměru 29“ a šíře 2.55“. Většina ostatních ale volí jistotu – 26“ šíře 4.0“, to už jsou slušné balóny a vedle nich vypadám jako chudinka na galuskáči, i když ani těch 2.25“ na dvojitých ráfcích nejsou úplní drobečci. V podmínkách, které panují tady v Anchorage, bych měl výhodu, jak ale přijde měkčí povrch, oproti nim se nehnu. Teď je sice stabilní počasí, budeme ale na trase něco okolo měsíce, a tak se s tím počítat nedá. Navíc ve vnitrozemí a zvlášť na západním pobřeží hodně fučí, a tak cesty jsou zafoukané, i když nesněží.

Zjišťoval jsem i něco víc ohledně trasy, hodně míst na ní jsou jen prázdné názvy, nic tam není a letos se jede jižní trasa, což je ta náročnější varianta. Nikdo ji nepoužívá (všichni jezdí severní) a od Takotny do Shageluk je to v průměru tak týden cesty bez vesnice. Nebo to vůbec nejde. Pak je jediná šance tam někde počkat na závod psích spřežení, které jedou stejnou trasu o týden později.

Když jsem se vrátil do domu, kde teď přebývám s ostatními závodníky, byl tu s námi na večeři doktor, příznivec závodu. Vypadal spíš jako poustevník než jako lékař a jeho zjev skvěle dokumentuje odlišnost Aljašky od zbytku Ameriky i světa.

V noci ve tři hodiny dorazil Španěl Jose Diego Estebanez. Někdo omylem zamknul dveře, a tak Jose bivakoval před domem do rána. Má ale se zimou značné zkušenosti, vloni zdolal při sólo výstupu Mt. Everest.

Máme tady již šest Italů, letos přijeli v silném zastoupení. Polovina z nich ale přivezla z Evropy chřipku, a tak se tu všichni strachujou, aby to nechytili.

Dnes mám v plánu opět lehký trénink a začnu připravovat balíky (jídlo, oblečení na výměnu, baterie) na odeslání do vesnic na dlouhé trase.

Zdravím všechny doma!

Aljašský zpravodaj Jéňa Kopka

Předměstí Anchorage Místní ulice Doktor koštuje "Czech illegal water"
(domácí slivovici)
S lékařem a paní domácí
(Holanďanka co žila snad všude)
Jistota o šíři 4.0 palce Rychlá "galuska" oproti
jejich všezdolávajícímu "tanku"

Úterý 20. 2. 2007, 7:00 mistního času

Anchorage (Aljaška). Zdravím vás, přátelé. Počasí je nyní stabilní – v noci -20, přes den -10, slunečno. Včera jsem opět lehce trénoval pod kopci za Anchorage. Chřipkový stav, se kterým jsem se střídavě potýkal od konce ledna, snad už zmizel nadobro, jen dýchací cesty nejsou ještě úplně v pořádku. Bohužel už není čas na úplné doléčení, potřebuji si přivyknout před startem na mrazy. Ve vnitrozemí, kudy pojedeme, je ještě daleko drsněji a mrazivěji než tady. Teploty tam běžně klesají k mínus čtyřiceti. Musím říct, že díky mimořádně teplé zimě u nás zatím snáším mrazy hůře než před čtyřmi lety, kdy jsem tady startoval poprvé. V mínus deseti to ještě jde, ale včera jsem se vracel z tréninku navečer, teplota šla k mínus patnácti a už jsem měl problémy. Přitom tyto teploty tady ještě nejsou považovány za mrazy, o čemž svědčí fakt, že Aljašané chodí nakupovat v papučích a bez ponožek.

V noci dorazila squadra azzurra – čtyři Italové a tak tady v domě asi začne být veselo. Všichni jsou bikeři, o jejich vybavení budu informovat, jen co ho vybalí.

Aljašský zpravodaj Jéňa Kopka

Neděle 18. 2. 2007, 18.00 místního času

Anchorage (Aljaška). Tak už je to s počasím zase trochu jinak. Dopoledne se vyjasnilo, přes den bylo slunečnno, azurová obloha, mínus 10 stupňů Celsia. Paráda.

Absolvoval jsem lehký trénink, 55 km volně. Podmínky na cestách u Anchorage jsou super. Část tréninku jsem jel s Rajko Podgornikem, lyžařem ze Slovinska (viz. snímky – Rajko na ledu a já na cestě).

Mějte se.

Aljašský zpravodaj Honza Kopka

Neděle 18. 2. 2007, 04:45 místního času

Anchorage (Aljaška). Včera tady Bill Merchant, organizátor závodu. Vyzvedával balíčky, které si každý připravil a on je rozveze na kontrolní stanoviště na krátké trase. O zabezpečení na dlouhé se už musíme postarat sami. Bill ke mně vrazil do pokoje s balením piv v náručí se slovy: „Před čtyřmi lety jsem ti slíbil pivo, když jsme se potkali na trase uprostřed Yukonu. Tak tady ho máš!“

Tohle je jedna z věcí, která tady vytváří jinou, zvláštní atmosféru závodu. Všechny spojují drsné podmínky, v nichž se ocitli nebo do kterých se chystají. Tady neexistují soupeři, jen kamarádi! Přátelství se tu vytváří během chvilky a přetrvává. S Billem jsme se viděli na Yukonu jen pár minut, oba si to ale zřetelně pamatujeme a teď jsme se vítali po čtyřech letech jako staří známí.

Počasí je stále příznivé. Sice vysoká oblačnost, ale jen pár stupňů pod nulou a nesněží. Neoficiálně prý mají přijít solidní mrazy. Nic není ještě potvrzeno. Cítím se už lépe, nejspíš mi pomohlo mrazivé počasí. Dnes už vyrážím lehce na kolo!

Jéňa, Anchorage

Pátek 16. 2. 2007, 15:30 místního času

Anchorage (Alajška). Počasí už není tak optimistické, jak se zdálo včera. Pár stupňů pod nulou, zataženo a sněží, , ne nijak hustě, ale vytrvale. Kolo mi dorazilo teprve dnes před polednem, zdá se, že tentokrát přežilo bez úhony. Dnes ho bude potřeba složit a seřídit, nakoupit a doplnit potřebné věci, potraviny a připravit balíčky k odeslání na kontrolní stanoviště krátké trasy.

Co se týče mého zdravotního stavu, tak se zrovna potýkám s nachlazením nebo lehčí virózou, kterou jsem pravděpodobně chytil někde v letadle nebo na letišti. Co se z toho vyklube, ukáží teprve další dny. Mám týden do startu, tak se pravděpodobně na kole moc nesvezu a budu se snažit dát dohromady.

Již jsem navázal první kontakty se závodníky, jsme ubytováni pohromadě. Objevil se tu chodec Franz Nel, Jihoafričan (běloch jako poleno) žijící v Hongkongu, biker Alessandro z Itálie a v domě se mihnul i Joseph Dundee z Massachusetts, který okamžitě zmizel trénovat do Fairbanks. Daleko před námi ale jako první přiletěl s velkým předstihem do Anchorage Japonec Masaru Adachi, který jede na biku na rozjetí po ose do Fairbanks a zpět (cca 1000 km), aby si přivykl na aljašskou zimu a dlouhé kilometry. Je zajímavé, že všichni, co tu jsme, uvažujeme o dlouhé trase (1100 mil). Všichni se snaží trénovat, já se budu snažit dát do startu dohromady.

Jéňa, Anchorage

Čtvrtek 15. 2.2007, 18:30 místního času

Anchorage (Aljaška). Ahoj, všichni. Let se dvěma přestupy a mezipřistáním proběhl bez větších obtíží. Jen v Houstonu, kde jsem přesedal a absolvoval zdlouhavou kontrolu při vstupu na americké území, měl další spoj naštěstí dost velké zpoždění, jinak by mi letadlo uletělo. Do Anchorage jsem dorazil po 28 hodinách cesty ve dvě hodiny ráno místního času, ale bez zavazadel, která zatím ještě nedorazila.

Počasí je v Anchorage příjemné, v noci něco pod nulou, přes den kolem nuly a slunečno. Sněhu na jihu Aljašky je dost, tady ve městě kolem půl metru. Podle prvních neoficiálních zpráv jsou teploty ve vnitrozemí nižší, ale ne extrémní a na západe Aljašky je míň sněhu než obvykle, což by mohla být výhoda pro bikery.

Vše je jen neoficiální a vše se tu může změnit z hodiny na hodinu.

Aljašský zpravodaj Honza Kopka

Jan Kopka na Iditarod Trail Invitational

V sobotu 24. února odstartuje na daleké Aljašce jeden z nejextrémnějších závodů v sedle kola na světě. Iditarod Trail Invitational po stopách legendárního klání psích spřežení zamrzlou nehostinnou krajinou, v této podobě jen za pomoci vlastních sil, tedy na kole, na lyžích či pešky. Po čtyřech letech se na Aljašku vrací Jan Kopka, který byl svou premiéru nucen předčasně ukončit pro nepřízeň počasí, ale je nyní znovu odhodlán stát se prvním Čechem, který Iditarod Trail Invitational absolvuje kompletní.

Sledujte aktuální zpravodajství s autentickými příspěvky přímého účastníka Jana Kopky, který se je pokusí zasílat přímo z kontrolních stanovišť na trase. Nechte se vtáhnout do dění na trati, kterou nikdo dopředu přesně nezná a na níž nikdo nemůže počítat s nějakým zabezpečením a už vůbec nedokáže předvídat vývoj počasí a s tím souvisejících nástrah. Vžijte se do pocitů bikového dobrodruha, jehož výzva jménem Aljaška zcela pohltila.